Stojí za objevem technického sněhu Jára Cimrman?

V našem klimatickém pásmu máme čtvero ročních období, přičemž každé z nich lze stručně charakterizovat jedním slovem. Třeba léto rovná se slunce. Jaké byste použili synonymum pro zimu? Sníh přece! A jste si jistí? Ano, my dříve narození pamatujeme zimy, kdy nejen na horách, ale i v nižších zeměpisných polohách byl sníh v zimě... samozřejmostí. Romantické zimní obrázky Josefa Lady budiž toho důkazem. Ale to už je dávno. Nicméně ještě v 70. až 80. letech minulého století nebyla o sníh taková nouze jako dnes. V tomto článku však nechceme rozebírat příčinu tohoto stavu. Chceme ukázat, jak se s nedostatkem přírodního sněhu „člověk tvořivý" vypořádal. Respektive přesněji: jak šel čas v umělém zasněžování.

Začalo to v Kanadě

Cožpak o to, když nenapadne sníh v nížinách či ve městech, trápí to možná děti, které by sáňkovaly na každé sebemenší bouli. Zbytku populace zima bez sněhu spíše vyhovuje. Ale co na horách? V lyžařských střediscích, které jsou na sněhové nadílce de facto životně závislé? Tam představuje nedostatek přírodního sněhu velký problém. A tak „člověk tvořivý" vymyslel technický sníh (někdy nesprávně nazývaný jako umělý sníh).

My Češi se sice trochu divíme, že za vynálezem technického sněhu a s ním spojené infrastruktury v podobě sněžných děl a dalších nezbytných zařízení nestál náš národní génius Jára Cimrman, nicméně můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme udělat.

Ale nyní už vážně. Kolébka umělého zasněžování leží v Severní Americe, konkrétně v Kanadě. Zde s umělým zasněžováním experimentovali už ve 40. letech minulého století. První sněžné dělo si však v roce 1954 nechali patentovat Američané, aby o čtyři roky později, v roce 1960, bylo poprvé využito umělé zasněžování ve větší míře na ZOH ve Squaw Valley. Mimochodem, tehdejší Československo si odtud odvezlo jednu jedinou medaili – stříbro zde v jednotlivcích získal krasobruslař Karol Divín.

Čeští pionýři zasněžování z Telnice

V socialistickém Československu 20. století byla situace samozřejmě poněkud odlišná. Lyžařské kluby neměly dostatek financí pro pořízení sněhových děl ze „Západu", nehledě k tomu, že pro to byly nutné takzvané devizové prostředky, kterými kluby nedisponovaly už téměř vůbec. Přesto se ale v roce 1965 podařilo do ČSSR dovézt první dělo z Rakouska. „Vinu" na tom měli tehdejší členové lyžařského klubu Telnice, dnešního Ski Areálu Telnice v Krušných horách poblíž Ústí nad Labem. Petr Zezula ve svém článku na webu Ski klubu Velké Meziříčí uvádí:

„Když se tu roku 1965 objevil profesor ČVUT Vladimír Chlumský a vyprávěl o svých pokusech s výrobou umělého sněhu, dostal hned nabídku ke spolupráci. Členové lyžařského klubu Telnice totiž přivezli do Československa první dělo z Rakouska. Tým profesora Chlumského z katedry kompresorů, chladicích zařízení a vodních strojů pak přizpůsobil zařízení místním podmínkám a vyrobil pro Telnici další tři kusy."

Jak to v zemích socialistického bloku bylo zvykem, či spíše jak to bylo víceméně nezbytné, členové lyžařského klubu Telnice další nezbytné články workflow umělého zasněžování – jako například kompresorovou strojovnu, vodní nádrž s čerpadly a chladícím zařízením včetně 500 metrů potrubí na sjezdovce – vybudovali... svépomocí. Odpracovali tak 3.500 brigádnických hodin. Ale sněžilo. Byť bez pomoci Boží.

Na Šumavě sněží z Šumavy

Česká republika, neřkuli bývalé Československo, je země z velké části lemovaná horami. A tak není divu, že pokusy s umělým zasněžováním probíhaly i v dalších lokalitách. Ze severu, tedy z Krušných hor se nyní přesuňme na jih, kde se mezi Plzeňským a Jihočeským krajem rozkládá jedno z nejstarších pohoří Evropy, Šumava. Zde proběhly v sezóně 1981–1982 první zkoušky čistě tuzemského sněžného děla Šumava a v roce 1983 už byl realizován systém umělého zasněžování Lubského svahu na šumavském Špičáku.

Na Šumavě se inspirovali také lyžaři z Vysočiny. Petr Zezula ve svém článku o historii umělého zasněžování Fajtova kopce ve Velkém Meziříčí píše:

"Za krátkou dobu se uskutečnilo pracovní jednání, kterého se zúčastnil i Svatopluk Peksa, tehdejší vedoucí mistr učňovského střediska Kabla. Jak nám pan Peksa popsal – po prohlídce zařízení přímo na sjezdovce na Špičáku, po informacích od správce vleku, který popisoval různé peripetie ze zkušebního provozu, bylo rozhodnuto, že i u nás jsme schopni něco takového vyrobit. S laskavostí JUDr. Steidla jsme odjížděli s úkoly, že výměnou za odlitek 12listé vrtule (provedli v První brněnské strojírně ve Velké Bíteši) obdržíme škodovácký hliníkový odlitek pro ložiska hřídele pohánějící vrtuli. Mobilní lafeta sněhového děla byla pouze ve skici a vyrobila se jako „trojkolka". Ostatní části se domýšlely. Kola nám poskytlo JZD Dolní Heřmanice z vyřazených zemědělských strojů a tak přední kola byla z rozmetadla hnoje a zadní otočná dvojmontáž z obraceče sena. Svatopluk Peksa vzpomíná: ´První zkušební provoz byl před učňovskou dílnou a pamatuji si, jak při spuštění motoru se nám to monstrum rozjelo, a při spouštění se ozval zvuk jako když startuje tryskové letadlo SU7B v nedaleké Náměšti."

Pokus-omyl s dobrým koncem

Zatímco na Fajťáku sněžné dělo Šumava úspěšně vyrábělo technický sníh několik let, v Novém Městě na Moravě, kde si jej posléze pořídili také – aby zajistili sněhovou pokrývku pro Zlatou lyži a Světový pohár v běžeckém lyžování – nikdy pořádně Šumavu nezprovoznili. Zasněžování museli nakonec zajistit nákupem italského děla značky Leitner. Dnes v Novém Městě pracuje nejmodernější zasněžovací technologie řízená počítačem a na zoufalé pokusy s dělem Šumava se vzpomíná s úsměvem. A to ostatně platí i pro všechny další lyžařské areály v Česku.

Zdroj: Téma měsíce ledna: umělé zasněžování - stojí za objevem technického sněhu Jára Cimrman? | Vodazakladzivota.cz. Voda základ života | Vodazakladzivota.cz [online]. Copyright © 2016, Voda základ života [cit. 27.03.2018]. Dostupné z: http://www.vodazakladzivota.cz/clanky/tema-mesice-ledna-umele-zasnezovani-stoji-za-objevem-technickeho-snehu-jara-cimrman

Foto 1: archiv Petr Zezula - Snímek z roku 1986, z doby, kdy nebyly akumulační nádrže ani rozvody vody. Vesměs se jako povrch pro lyžování využívala umělá hmota a zasněžování se provádělo vedle ní. Zdrojem vody pro toto zasněžování byl hydrant z nedaleké restaurace. Vlastnosti vody - teplá, malý tlak a malá litráž za vteřinu. Nestor umělého zasněžování pan Jindřich Liška říká, že zasněžování v takovýchto podmínkách trvalo týden, aby se měsíc dalo lyžovat.

Foto 2: archiv Petr Zezula - Šumava rok 1997 - výstavba retenční nádrže a infrastruktury.